Ghat a její svět

Ovšem nevztahuje se to na všechny lidi. Nicméně poslední dobou pociťuju stále intenzivnější potřebu být sama, plánovat si svůj čas a prostor, rozhodovat si o sobě a o svém programu. Tuším, že příklon k tak silnému individualismu není úplně košer, ale pokud mám pocit, že něco na mě tlačí, připadám si jako lev v kleci.

Teď se má neschopnost vydržet s lidmi, se kterýma v podstatě nechci být, projevuje naplno – někteří více shovívaví jedinci by možná zvládali plný barák prarodičů lépe než já. Přijeli k nám totiž na týden babička s dědou z Prahy. Jsou trochu psycho, ale jinak nás mají rádi. Akorát my jaksi nemáme nervy pozorovat jejich neuvěřitelný komunikační systém a přizpůsobit se jejich potřebám. Teda mamka to celkem zvládá. taťka nervuje a já se zabarikádovávám nikoliv ve svém (tam spí babička!) ale v naštěstí prázném pokoji.

Před chvilkou babička špatně dosedla na pohovku a spadla. Už jednou měla zlomenou nohu v krčku, takže to není žádná prdel. Když jsme ji zvihali, začal na ni náš cholerický dědek ječet (pravděpodobně ze strachu) a nadávat, jak může být tak blbá. Jelikož mi to připadlo dosti nedůstojné, páč babička byla už tak v dost velkým stresu, že nemůže vstát, okřikla jsem ho, ať neřve. Nevěřícně se na mě podíval a zařval ještě víc! "Buď zticha! Ty tady nejseš doma!!! " Na to jsem mu řekla, že JÁ tady doma jsem a on, že když je to tak, tak teda odjede. To všechno hoooooooooodně zvýšeným hlasem.

Teď se ve mně mísí pocity viny se zadostiučiněním, že se mu někdo postavil. Ale vyklepaná z toho trochu jsem.

P.S.: A nejhorší ze všech nevýhod života se 3 prarodiči jsou úplně šílené záchody!!! Fuuuj!